Kdo jsem

ilustrace Tak asi něco málo o mně. Přes dvacet let radím pánům továrníkům a vrcholovým manažerům, stručný přehled historie mého dosavadního prodeje své pracovní síly (promiňte tu špetku marxismu) naleznete na Linkedin.

Něco se mi povedlo, něco se mi povedlo méně, ale troufnu si zde prohlásit, že mé zkušenosti jsou minimálně úměrné dosaženému věku. Jakkoli to může znít banálně, rozhlédněte se kolem sebe… Jsem hrdý na své úspěchy, ale myslím, že ještě více jsem si odnesl ze svých neúspěchů. Chybami se člověk učí nejvíce. Chybu máme právo udělat každý, skutečným chybujícím se stáváme, teprve pokud ji opakujeme. Když mi táhlo na čtyřicítku, udělal jsem první životní bilanci a zjistil, že člověk je živ nejen svou prací, ale i svým duchovním rozměrem. A tak jsem se dostal do společenství (takového uzavřeného pánského skoro-intelektuálního klubu), které už druhou dekádu spoluformuje můj pohled na svět. Když mi počalo táhnout na padesátku, potkal jsem kamaráda, který absolvoval kurz koučinku, a já jsem s překvapením zjistil, že jsem nezávislou cestou pro sebe objevil a užívám mnoho koučinkových prvků ve své práci. Tak jsem následoval jeho cestu, studoval literaturu a absolvoval koučinkovou výuku a certifikaci. Moc doporučuji. I kdybyste pak nikdy nekoučovali. Je to závan čerstvého, svěžího vzduchu po otevření poklopu ponorky… Postupy a pohledy, které jsem v podstatě znal a mnohdy používal, nebo intuitivně tušil, se mi daly do pevnějších souvislostí, jakkoli bylo někdy (ale ne moc často) potřeba si je trochu očistit od „anglosaského hurá rozesmátého positivismu“, a ukotvit je více v středoevropském světě lehké melancholie a latentní skepse. Vlastně nic fatálně nového z hlediska faktů, ale uvědomění si souvztažností. A vědomí souvztažností je pro mne zásadní hodnota, která určuje naši spolu-kontrolu nad svým životem.

Koučink mne uchvátil a tak se mu věnuji čím dál tím víc. Z mého profesionálního životopisu je myslím patrné, kdo jsou mí takříkajíc „spádoví“ klienti. Primárně koučuji a mentoruji ve společnostech jejich majitele či vrcholové manažery, ať už profesní či jiná témata. Vzhledem k tomu, že koučink je obecně použitelná metoda, která ze své podstaty není tematicky omezená, koučuji často i soukromá témata, s prací bezprostředně nesouvisející.

Vzhledem k tomu, že koučink a mentoring nejsou mou jedinou aktivitou (je to spíše taková moje nadstavbová radost), pečlivě si své klienty vybírám. Pro vytvoření skutečného pracovního partnerství je třeba určité vzájemné „osobní alchymie“ a pokud ta nefunguje, je na neúspěch zaděláno. Takže pokud uvažujete o mých službách, je třeba se nejprve sejít a vzájemně vyhodnotit jak by se nám spolupracovalo. Jde mi o přínos klientovi, ne o fakturaci pro fakturaci samou. Etapu „we are in the invoicing business“ už mám tak trochu za sebou.

Vidění protinožce

ilustrace

V první polovině devadesátých let jsem pracoval jako elév, tápající v tornistře po své maršálské holi, v americkém poradenském týmu na ministerstvu privatizace. Tam jsem nad pracovním stolem své australské, či snad novozélandské kolegyně poprvé uviděl mapu světa z perspektivy našich protinožců. Vidíte-li ji poprvé, či posté, užijte si to. Alespoň pro mne to byl a zůstává zážitek. Dívejte se prosím s veškerou svou pozorovací kapacitou alespoň tři minuty a pak teprve čtěte dále.

Pokud se mnou sdílíte pocit závratně nového pohledu na to, co se Vám lety vypálilo do Vaší paměti jako archetypální znak v podobě vertikálně obrácené a na Greenwich vycentrované, jsou Vám určeny tyto stránky.

To co vidíme, není nic, co bychom neznali, jsou tam všechna místa, na kterých jsme byli, i ta, která jsme museli střelhbitě nalézat při přezkoušení v hodinách zeměpisu. Ve stejných vzdálenostních poměrech. Co se týče faktů, ta mapa nám nic nového neodhaluje. Není na ní nic víc a nic míň než to, co jsme už mnohokrát viděli. A přece před nás tato fakta předstupují v naprosto novém úhlu pohledu, který stimuluje hledání.

Vše, co už známe, před námi leží v nových souvztažnostech a nabízí nám možnost osvobodit svou mysl z pout zaběhnutého stereotypního pohledu. Odhaluje nové souvislosti a utvrzuje, či naopak relativizuje ty dosavadní. Díváme se zvídavě a s jistým pocitem osvobození a kreativity na staré známé kontinenty a nově stavíme naše srozumění s jejich vazbami a proporcemi. I to je koučink…

Proč (nebo snad jak?) jsem se stával koučem

ilustrace Jsem koučem. Asi jím budu, protože koučuji, mám na to „papír“, a lidé mi obvykle proplácejí mé faktury za koučování (až na velmi řídké výjimky). Jsem tedy koučem, mimo jiné. Mimo mnohé jiné role, které mi osud a mé schopnosti, či naopak neschopnosti ve hře náhody a vůle přiřkly na mé životní cestě. Jak stárnu, nebo pro mé vrstevníky a starší raději korekněji „zraji“, tím víc se snažím hledat něco, co, a omlouvám se za ty stokrát inflatované termíny, bych snad pojmenovat jako posměrnost, soulad a konsensualita. Pro business čtenáře, takové nadstavbové „win – win“. Jakkoli ti, co mne znají, mi asi nedají příliš dobré vysvědčení z pokroku v tomto mém hledačství. Ale řekněme, že jsem zdárně opustil stadium nevědomé nevědomosti a nyní žiji na rozhraní vědomé nevědomosti a vědomé vědomosti s občasnými, nečetnými zákmity do nevědomé vědomosti. A o tom dosti….

Koučování ale není mou základní činností. Přes dvacet let je mým hlavním denním chlebem především poradenství při fúzích a akvizicích, tedy jinými slovy, taková „realitka s továrnami“. To není zrovna nejklidnější zaměstnání. Radím pánům továrníkům, kteří si nějakou tu továrnu přikupují, a nebo ji naopak prodávají. Jistě si představíte, že při takové činnosti není o vzruchy a stresující momenty zrovna nouze.

A často potkávám lidi, u kterých bych zrovna netoužil, aby mi řečnili na pohřbu, ale vlastně nikdy ne lidi nezajímavé, hloupé, prázdno-bublinaté, kterými projdete, protože vlastně ani pořádně neexistují. Někdy snad trochu příliš jednostranně napřené na nabalování své kapitálové kuličky, někdy s poněkud zbytnělým (nebo snad úzkostlivě se bránícím a nejistým?) egem, ale vždy osobnosti, jejichž přítomnost mne obohacuje, ať již skvělým, dobrým či snad negativním příkladem. Ale obohacuje.

Jsem rád, že se mi dostalo možnost sledovat, a aktivně ovlivňovat toto mikroskopické „theatrum mundi“, kde se hrají strategie a taktiky a kvasí emoce, které mnohdy zásadně determinují dopředu chladně vykalkulovaný průběh jednání.

Již jsem použil termín „win – win“. Za své poradenství při fúzích a akvizicích jsem dominantně placen za úspěch, tedy nejen za to, že se jedná, ale hlavně za to, že se transakce dojedná. A to mne nutí soustavně hledat řešení, která jsou konstruktivním kompromisem, neboť stojí psáno: „Dejte císaři, co je císařovo…“. Začasté ti, co chtějí všechno, nedostanou nic. Musíte jít na větší či menší kompromis. Vždycky. A to mne nutí snažit se maximálně porozumět prioritám protistrany, pokusit se je klientovi vysvětlit, což není vždy to nejjednodušší, a nalézt co nejvíce vstřícných řešení vůči protistraně, aniž by tím byly dotčeny základní priority mého klienta. Prostě Kecal v Prodané nevěstě (nicméně katalogem dívek, co mají dukáty bohužel nedisponuji, nepište, nenaléhejte…).

A tak kladu otázky, které jedné i druhé straně vyjasňují, co vlastně chce. A jak toho chce dosáhnout. A jak moc to chce dosáhnout. Někdy se to daří více, někdy méně. I to je koučink…

THE Mentor

ilustrace Kdo je THE Mentor, tedy TEN Mentor? Jako obvykle v našem civilizačním okruhu, počátky všeho nacházíme u starých Řeků (omlouvám se Egypťanům a starozákonním Židům). Možná se Vám ve Vaší paměti vybaví dvě svěží Homérova „heroická dílka“ Ilias a Odyssea. Pravděpodobně jste je nečetli, stejně jako já, ani českém překladu, tím méně v klasické řečtině. Ale možná jste v dětství měli v rukou zpracování řeckých bájí a pověstí od Eduarda Petišky. Tu knížku jsem měl moc rád.

V Odyssei, která pojednává o návratu krále Odyssea a jeho mužů z Trojské války zpět na rodný ostrov Ithaka, se nám objevuje muž jménem Mentor. A ejhle, skutečně působí v duchu našeho současného chápání označení mentor. Vede Odysseova syna Telemacha procesem dospívání v době královy nepřítomnosti. Mentor působí jako Telemachův vzor, duchovní průvodce a rádce. Pomáhá Telemachovi prostřednictvím získávání vlastních zkušeností postupně chápat svou roli a určení ve světě dospělých mužů. Vede jej nenásilně na této cestě, ale aktivně nezasahuje, nechává Telemacha hledat a bojovat samotného. Když spolu se svým otcem pobíjejí své nepřátele, Mentor boj pouze pozoruje.

Teď, když o tom přemýšlím, vlastně dospívám k názoru, že onen Mentor byl vlastně i tak trochu pradědečkem koučinku. Stupeň volnosti vedení Telemacha Mentorem bychom asi dnes kvalifikovali jako kombinaci mentoringových a koučovacích postupů. Připouštím, že i já tak někdy postupuji, jakkoli moji klienti nejsou Telemachové (naštěstí), a já The Metor (bohužel).

Co je to Kouč?

ilustrace Myslím, že ti, kteří definovali původní anglickou terminologii našeho odvětví, se mohli podstatně více pochlapit. Použití krajně neurčitého termínu kouč a koučink je v mých očích vyslovené lajdáctví.

Co si já představím pod slovem kouč? Zaprvé, trenéra sovětské reprezentace Tichonova, který, naši bratři Slované mi odpustí, není to rusofobie, nechává naložit na tréninku cihly do batohů na zádech hráčů sovětské sborné se slovy „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Zadruhé, muže v bundě pokryté reklamními nápisy, který v dojezdové rovince křičí z posledního dechu na svou sprintující lyžařskou svěřenkyni „Píchej, Kateřino, píchej!“.

Tak to jsou mé primární představy kouče. Tedy vlastně byly, než jsem se začal věnovat koučinku, který vychází ze školy Timothy Galweye a Sira Johna Whitmora. Mohu Vás ujistit, že ve své koučovací praxi ani nekladu cihly do batohů sportovců, ani nevyzývám zadýchané sportovkyně ke zvýšení intenzity píchání. Koučink v pojetí těchto dvou Otců zakladatelů je metoda, která stimuluje myšlení kompetentních klientů a umožňuje jim hledat, nalézat a realizovat klientem definované cíle jeho dalšího rozvoje. Základním nástrojem, který kouč využívá je technika otevřených otázek, přirozeně plynoucích z naslouchání klientovi. Jakkoli může mít kouč v dané oblasti rozsáhlé znalosti, jeho cílem je pomoci klientovi hledat jeho vlastní řešení a nalézat to, co je pro osobnost klienta nejvhodnější a nejúčinnější. Koučink se nezabývá klientovou minulostí. Je zaměřen na současnost a budoucnost a na klientův konkrétní a efektivní sebe-rozvoj v koučovaných tématech.

Takže co je to kouč (v mém oboru)? Ten kdo klientovi řízeně nastavuje zrcadlo formou kladení otázek a pomáhá mu v něm nalézt formou dialogu se sebou samým vše potřebné pro řešení klientových cílů (taky jste si všimli, že ty definice jsou vždycky tak nějak buď těžkopádné a nebo tak nějak vágní, a vždycky kostrbaté?).

Co (ne)máme pod kontrolou

ilustrace Kam paměť lidská sahá, lidé vždycky nadávali na zlé časy (někdy, ale málokdy, je za to ani nezavřeli…). A tak máme blbé časy i dnes, alespoň si to většina lidí myslí. Sám nevím. Konec dobrý, všechno dobré. Ale protože dobrý konec asi nemám šanci vidět (co vlastně ještě následuje po konci?), a ten blbý tedy rozhodně vidět netoužím, tak mohu jen a pouze spekulovat. A nebo se naštvat. Všimli jste si, kolik lidí kolem nás je naštvaných, ba , řekl bych, přímo nas..ných? Taky si občas projedete internetové diskuse, na kterých jejich účastníci začasté exhibicionisticky manifestují své diagnózy?

Když jsem absolvoval kurz koučinku, dozvěděl jsem se, mimo jiné, že nejstrašnější je stresovat se pro věci, které nemám pod svou kontrolou a nemohu je nikterak ovlivnit.

No, zní to asi logicky, a někdy to snad i trochu zvládáme. Nemám pocit, že bychom ve valné většině nebyli schopni žít s vědomím, že jednou umřeme a že to vůbec nemáme pod kontrolou (jen to můžeme urychlit…). Valnou většinu zásadních věcí, které se ale vznášejí někde daleko v prostoru naprosto mimo naši kontrolu, nejsme a nejsme schopni vydýchat. Co se stane? Nevyhovuje-li Vám Váš šéf, asi jej nevyměníte, možná můžete odejít a najít si jiné místo, anebo třeba si jít, v horším případě, už jen stoupnout do fronty na polévku ve vývařovně sociální péče. Nazval bych to kontrolou útěkem, nebo, po manažersku, exitem (nezaměňovat s exitusem), pokud už vůbec musíme hovořit o nějaké kontrole. Takže jsou momenty, kdy vidíte před sebou jen dvě volby, buďto přijmout nezměnitelnou vyšší vůli, nebo to vypnout… Tady to asi koučink nezachrání. A možná ano, pokud společně popracujeme na hledání jiných, než exitových alternativ. Třeba existují, Vy je možná podvědomě tušíte a máte je v sobě, ale neregistrujete je. Kvalitně prováděný koučink Vám je může pomoci identifikovat. Ale rozhodně to nebude jednoduché a výsledek je naprosto bez záruky.

Co z toho všeho plyne? Učme se přijímat nezměnitelné jako vůli Nebes (omlouvám se, ateisté, pokud připustím, že skutečně existujete) a snažme se soustředit na to, co můžeme ovlivnit. A třeba ne moc, i jenom naprosto maličko. Vždyť lidský pokrok je historií obrovského úsilí vedoucího jen k velmi malým krůčkům vpřed a relativně malého úsilí, vedoucího naopak k velkým krokům či přímo úprku zpět. Něco rozbít je podstatně snazší než to pak slepovat dohromady. Největší výzvou je ovšem poznat, co mohu, a co nemohu ovlivnit, v tom se začasté fatálně pleteme. Bušíme vytrvale hlavou do betonové zdi bez jakéhokoli výsledku, a na druhé straně vzdáváme věci, které přímo volají po úspěchu naší intervence. I to nám může kvalitní koučink pomoci vyhodnotit. Pokud se sejde kompetentní klient s kompetentním koučem a oba naplní bezezbytku své role.

Stoupněte si do jeho/jejích lakýrek, lodiček, sandálů či dřeváků

ilustrace Jsme naprosto sebestřední (omlouvám se samozřejmě výjimkám jako Vy, milý čtenáři či roztomilá čtenářko), vztahovační a věci si podvědomě (dez)interpretujeme. Někdy se mi při vyjednávání podaří (zdaleka ne vždy), že se mnou obě strany vzrušeného tématu nebo přímo konfliktu otevřeně sdílejí svůj popis událostí a jejich interpretaci.

Popis událostí jednou a druhou stranou se většinou velmi překrývá, jakkoli je nejprve třeba si zadefinovat slovník, který dotyčný používá. Pro někoho je použití termínu, řekněme „LEŽ, LHÁT“ do kamene vytesaným absolutním odsudkem a přímou výzvou k pistolovému souboji, pro jiného je jeho užití termínu „lež, lhát“ jen vyjádřením toho, že se nejedná o úplnou a stoprocentní pravdu, něco, pro co bych já užil například termín „polopravda“. V jednom případě terminologický mramorový kvádr, v druhé vyinflatovaný pojem, lehce impresionisticky pohozený v relativizovaném prostoru neabsolutna.

Divergence interpretace událostí jednou a druhou stranou je však začasté šokantní! Všichni známe ono kouzelné „poloprázdná versus poloplná sklenice“. Všimli jste si, že prodávající čehokoli ve valné většině případů je objektivně přesvědčen o svém právu na vyšší cenu, zatímco kupující je naopak bytostně přesvědčen, že je to moc a že má právo na nižší cenu? A není to jen negociační strategie, oni tomu opravdu VĚŘÍ. Všimli jste si, že valná většina šéfů je z pohledu svých podřízených značně nekompetentní? Všimli jste si, že v partnerských škorpeních jste to Vy, kdo má prakticky vždycky pravdu? Tak věřím, věříš, věří, věříte, věříme…

Víra je krásná věc, ale jste-li ve střetu, přestaňte věřit a začněte pragmaticky myslet. Víra je spojená s emocí a ta Vás zradí. Emoce pryč, aktivujme v sobě „objektivního pozorovatele“. Myslíte, že to nejde? Jde. Sami budete překvapeni při správně vedeném mentoringu, jak začnete lépe chápat protistranu a její motivaci a zjistíte, že věci nejsou tak antagonistické, jak jste si původně mysleli (vlastně namísto „mysleli“ jsem měl napsat „VĚŘILI“). A chápat protistranu neznamená jí ustupovat, to naopak znamená získávat mnohem větší argumentační potenciál přesvědčit ji o své pravdě a argumentační převahu. Čím více budeme hovořit jazykem toho druhého, akcentovat jeho hodnoty a vyhýbat se jeho bolestivým místům, tím více nám bude rozumět a chápat naši argumentaci.

Takže: hrozí-li střet s druhou osobou, stoupněte si imaginárně do jejích lakýrek, lodiček, sandálů či dřeváků a snažte se uvažovat jako ona. Vydejte se na objevnou cestu do psýché a motivací toho druhého a uvolněte svou mysl. Přehrajte si vše, jak může situaci vnímat a pak se teprve vraťte do sebe sama. Teď můžete začít jednat, a budete dobří (nebo aspoň méně špatní, a to taky není málo)…

Jak obvykle spolu s klienty postupujeme

ilustrace S klienty se nám osvědčila jednotlivá sezení v délce trvání jednu až jeden a půl hodiny. Kratší sezení nám obvykle neumožní téma plně rozvinout, delší schůzka by byla již na úkor plného soustředění nás obou.

Většinou téma řešíme v sekvenci pěti až deseti takovýchto sezení s pravidelným intervalem jeden až dva týdny. Je-li to jen trochu možné, preferuji osobní sezení, ať již ve své kanceláři v Opletalově ulici na Novém městě pražském (servíruji skvělý zelený čaj), či u klienta (tam to s čajem bývá zpravidla méně skvělé, dávám si většinou kávu). Koučink a mentoring je možný i telefonicky nebo po skypu, shledávám to však nikoli snad nouzovým, ale zajisté pouze záložním řešením. V takovém případě se spoléháme s klienty pouze na akustickou komunikaci, trhavé stínohry elektronické videokomunikace se nám ukázaly být navýsost rušivým prvkem.

povídání o enneagramech

ilustrace Práce s enneagramem je prací se symbolickým nástrojem. A práce se symboly nedává hotové návody. Klíčová hodnota symbolu je v tom, že nám umožňuje duševně pracovat v oblastech, kam už slova začasté nedosáhnou a jsou příliš tvrdá a neotesaná pro tento subtilní vnitřní svět. Představte si nějaký symbol. Kříž, T. G. Masaryka, nebo třeba svastiku, pro větší efekt jak pravotočivou, tak levotočivou. A nechte pracovat své myšlenky. Hledejte další a další možné interpretace symbolu. To to víří… Těch možných výkladů, obrazů, které se před vámi rozvinují a krouží ve vaší mysli… Enneagram svou interpretační mnohoznačností a relativitou pravděpodobně neuspokojí hledače jasných návodů k použití vlastního života. Je příliš symbolický a nabádá k hledačství v našem nitru. Nabádá k „τὰ εἰς ἑαυτόν“, použijeme-li tento obrat Marca Aurelia, tedy po česku k „hovorům k sobě“.

Na vstupu do chrámu v Delfách se skvěl nápis „γνῶθι σεαυτόν“, „poznej sám sebe“. Je obtížné poznávat jiné, poznávat okolní svět, aniž by člověk nepoznal současně sám sebe. Souhlasím s vaší námitkou o limitovanosti a relativitě poznání, tím spíše sebe sama. Zkusím tedy své sdělení nabídnout i v alternativním přerámování. Můžeme například hovořit o snižování míry nepoznanosti sebe sama. Vyhovuje to lépe? Sám se vlastně asi spíše kloním k této definici redukce plochy terra incognita svého já.

Poznáváním sebe sama se učíme rozvíjet své silné stránky a pracovat s těmi méně silnými. A hlavně, získáváme svůj pevný bod v prostoru, neboť poznáním svých strategií chování se více a více stáváme vládci sama sebe, zvířátko v nás obalujeme dalšími vrstvami člověčí nadstavby. Lépe chápeme, kdo jsme, jak se v jednotlivých situacích chováme, stále více umíme pracovat se svými psychickými dispozicemi, užívat je ku prospěchu svému i svých bližních, nenechat sebou cloumat svými vnitřními démony. Stáváme se více a více pány ve svém duševním domě. Říkám-li pány, pak mám na mysli zralé jedince, kteří vědí, že není práv bez povinností, že pokora je součástí sebedůvěry, že pochybovat je lidské.

Je mnoho cest k lepšímu poznání sebe sama, enneagram je jen jednou z nich. Jako každá kategorizace je samozřejmě dramatickým zjednodušením lidské typologie do pouhých devíti základních skupin. Vždyť co člověk, to unikát… A přece, jednoduché modely mívají schopnost vtáhnout nás do tématu a budovat své porozumění od jednoduchého ke složitějšímu. Nesmí se ale stát dogmatem. V každém okamžiku je třeba si uvědomovat, že božské dílo, člověk, je neskonale složitější a nekonečně vrstevnatý, plný nepravidelností a výjimek. Mějme na paměti řidiče kamionu, který se ocitl namísto dálnice na rozbahněném poli, neboť své navigaci důvěřoval tak, že vypnul to nejgeniálnější, co člověk má, zdravý selský rozum. Jakákoli teorie, které se chápeme pro pochopení sebe sama může, ale také nemusí být dobrým sluhou, zajisté ale vždy a za všech okolností bude špatným pánem, pokud ji pojmeme jako do kamene vytesané dogma.

Teorie enneagramu přichází s tvrzením, že si v dětství, v reakci na své okolí, nevědomky budujeme něco jako ochrannou slupku, která se stává podvědomou celoživotní strategií našeho chování vůči okolnímu světu. Je to jakési naše brnění, které je k nám doživotně pevně přinýtováno a kterého se již nelze zbavit. Můžeme s ním ale pracovat a rozvíjet svou osobnost posilováním silných stránek své podvědomé strategie a lepším zvládáním těch méně silných. Neboť víme-li, jaké jsou naše podvědomé reakční strategie, nejsme jim vydáni napospas, naopak, můžeme s nimi pracovat a korigovat je.

Jaký je původ enneagramu? Pro charakteristiku nejstaršího období vzniku použijme Kosmův termín „z bájných vyprávění starců“. Literatura hovoří neurčitě o súfickém a křesťanské mysticismu, kabale, a jiných esoterních zdrojích. Doložit z toho nelze nic. Nicméně, tak jako nemůžeme doložit, že se například automobily vyráběly ve starověkém Řecku, můžeme připustit, že rozvoj technických dovedností v antice měl jistou příčinnou souvislost s vývojem, který nás nakonec znehybnil do nekonečných front na dálnici D1. Enneagram jako grafický symbol se prokazatelně objevuje až v díle mystika a duchovního učitele Georgije Ivanoviče Gurdžijeva, a to počátkem dvacátého století. Nicméně Gurdžijev jej nikdy nepoužil pro popis lidských typů. Za otce moderního enneagramu je považován bolivijský filozof Óscar Ichazo, který jej začal používat k označení typologie fixace lidského ega. Jeho systém pak převzal a ve Spojených státech rozvinul chilský psychiatr Claudio Naranjo. Systému se ujalo veleúspěšné průmyslové odvětví, americká psychiatrie, která jej terminologicky konvertovala do standardního odborného jazyka a vytvořila z něj skvěle marketovatelný produkt, jak to tak v tamním kraji bývá. Velmi zajímavá je paralelní linie užívání enneagramu křesťanskými kněžími, především jezuity, pracující s křesťanskou terminologií a snažící se o soulad s církevním učením. Dnes je jejím asi nejviditelnějším představitelem františkánský volnomyšlenkář Richard Rohr.

Symbol enneagramu je dvojrozměrný. Pojďme mu pro snazší pochopení této teorie přidat třetí rozměr. Vypomůžeme si na dětském hřišti. Pamatujete, jak jste v dětství šplhali po prolézací zeměkouli svařené z trubek v sestavě jakoby poledníků a rovnoběžek, tam vedle pískoviště? Tak něco takového teď spolu stvoříme ve své nekonečné lidské imaginaci, která nám byla dána. Představte si volně se v prostoru vznášející kouli, tvořenou devíti půlkruhy v pravidelných odstupech čtyřiceti stupňů, které se spojují na spodku a vrcholu této koule. Jen devět poledníků, žádné rovnoběžky. Nic více. Máte to? Vidíte ji, jak krásně levituje a trochu se tetelí v prostoru? Jeden každý z těchto poledníků symbolizuje enneagramický lidský typ. Čím výše k vrcholu koule, tím je daný člověk ve svém typu zralejší, je více pánem svého já. Na vrchu, na průsečíku všech devíti typů se nalézá teoretický ideál, člověk, který je plným obrazem božím, je dokonalý, a tudíž pouze spekulativní. Co se nám tento průsečík snaží sdělit? Setkávají se v něm ti, kteří dokonale zvládli, a my víme že je to jen teorie, svou enneagramickou strategii, a tedy dosáhli dokonalosti, která je jen jedna. Na cestu k dokonalosti lze tedy vyrazit po kterékoli z devíti enneagramických trajektorií, je důležité stoupat. Je-li vrcholový průsečík obrazem božím, zajisté budeme umět dovodit, co symbolizuje dolní průsečík. Ano, je to bod zmaru, konce, dna, kde leží vypuštěná já svých majitelů, naprosto prázdná, bezbarvá a je již nerozlišitelné, kterou z oněch devíti cest klesla až do tohoto absolutního dna. Vy, já, náš prezident, krejčí či listonoška, všichni se nacházíme v tomto modelu někde na jedné z oněch devíti půlkružnic, zajisté ne v horním, ale také ne v dolním průsečíku absolutna. Čím výše k vrcholu, tedy na oné čtvrtkružnici, která se stáčí k hornímu průsečíku, tím lépe pracujeme se svou životní strategií, ku prospěchu svému i svého okolí. Naopak čím níže ke spodu půlkružnice, tím méně jsme pány svého já a stáváme se rozkymácenou osikou, kterou cloumá námi podvědomě zvolená strategie, která nás drží ve svém zajetí a dusí nás svým železným stiskem.

Enneagramická jednička

ilustrace Reformátor, kritik, soudce, perfekcionista, fundamentalista, etc., etc…

Jednička je v číselném systému první, tak začněme naše nezávazné vyprávění právě u ní. Zkusím vždy naše povídání hned na počátku opepřit nějakým nekorektním příměrem, vlastním odvrácené stránce daného typu. Tak tedy něco ošklivého o jedničkách:

Můj známý pracuje většinu svého aktivního života v korporátní sféře, nejprve jako poradce, pak ve vyšším, nikoli však nejvyšším manažerském ranku obří společnosti. A jak to, tak bývá, má manželku, a ta manželka je tak trochu zvláštní. Všechny manželky jsou tak trochu zvláštní, ale tahle je tak nějak ještě zvláštnější. Když se se svým mužem zúčastní jakékoli akce, a že je ty korporace pořádají mnohdy jako permanentní druhou směnu, vždycky to po návratu domů skončí velkou bouřkou na manželovu hlavu. A pročpak to? Dělí totiž lidi se kterými popíjí drink a chroustá jednohubky na dvě kategorie, jako ostrým nožem. Jedni jsou pozičně výše než její manžel a druzí jsou pozičně níže než on. Nutnost setkávat se jak s jednou, tak i s druhou množinou ji nesmírně irituje. Jedni ji provokují tím, že je považuje za něco lepšího než duo ona a její manžel, druzí ji provokují tím, že se, ze svého pohledu, s nimi s manželem zahazuje. Ten to chudák doma vždy schytá!

No a jaké sdělení nám toto evangelium o nehodné manželce o našich Jedničkách přináší? Tak tedy zaprvé, Jedničky touží po Dokonalosti , ano po Dokonalosti s velkým, tím největším D. Zadruhé, hlavním hříchem jedniček je Hněv. Jsou plny vnitřního permanentního hněvu že svět není dokonalý, lidé kolem nich nejsou dokonalí a hlavně, a to je pro ně nejhorší, oni sami nejsou dokonalí, tedy alespoň ne vždy. Ona paní manželka se hněvá, protože ti hierarchicky výše ji a jejího manžela utvrzují samou svou existencí, že oni dva nejsou dokonalí, to by přece oné korporaci předsedal, ale to samo ještě není typické pouze pro Jedničky. I jiné enneagramické typy přece dráždí, když nejsou na vrcholu pyramidy, vezměme Trojky nebo Osmičky. To, co dokresluje osobitost hněvu Jedničky je vztah k těm hierarchicky níže. Bože, jak ti jsou nedokonalí, nikam to pořádně nedotáhli, asi málo pracují a nesnaží se! Hněvám se na ně, a hlavně na sebe, že tu s nimi musím ztrácet čas!

Soudím, že Jedničkou byl i první československý prezident T.G. Masaryk. O něm se dočtete následující postřeh, takovou až schodišťovou anekdotu.

Tatíček Masaryk obdržel jako dar krásnou uměleckou skleněnou vázu. Prohlíží ji ze všech stran, otáčí ji ze všech stran, zkoumá, zkoumá, a nakonec radostně vykřikne: „Tady je, tak přece tady je!“ a radostně ukazuje na mikroskopickou bublinku ve struktuře skla.

V hlavě Jedničky neustále zasedá tribunál, který obviňuje, obhajuje a soudí. A to vše etalonem dokonalosti. Všechno, všechny, a především sebe sama. Lidé budou přece Jedničku uznávat jen a pouze pokud bude dokonalá. Masaryk, byl-li Jedničkou, byl zajisté Jedničkou velice zralou. Jednička je vedena intuicí, jak mají být věci správně, jak je napravit, aby se svět stal dokonalejším. Je o své pravdě hluboce přesvědčena a většinou tu pravdu kupodivu i má. A vynaloží maximální úsilí, aby ji prosadila, aby o ní přesvědčila i všechny ostatní. Jednička má dar vnitřní jistoty své pravdy, je vysoce eticky zakotvena. A umí za svou pravdou jít, byť i proti většině. Vzpomeňme na Masaryka za Hilsneriády. Je to dar, je-li Jednička zralá, může to být prokletí, není-li dostatečně rozvinutá. Mnoho náboženských vůdců bylo a je fanatickými Jedničkami, podívejme se na dnešní kleriky islámských militantů. Takoví jsou si jisti že pravda jej jen jedna, a to ta jejich. Není jiné pravdy. A svět lze dovést k dokonalosti jedné pravdy jen ohněm a mečem. Tedy likvidací falešných pravd. Není zde místo pro názorovou alternativu. Pak bude svět dokonalý a bude konečně spasen!

Martin Luther, člověk, který otřásl západním křesťanstvím a otevřel cestu k současnému modernímu světu, šitému spíše, alespoň do nedávna, podle protestantského střihu, byl Jednička. Tvrdě pracující na uskutečnění své cesty nápravy k dokonalosti církve, s buldočí houževnatostí, nezlomným přesvědčením o své pravdě, s hlubokým hněvem vůči tehdejší katolické církvi v srdci. Jedničky chtějí být dokonalé a vědí, že hněv je vzdaluje jejich dokonalosti. Současně se jej ale nikdy nemohou zbavit, je jejich integrální součástí. Proto se někdy snaží přerámovat svůj hněv na něco, co není v rozporu s cestou k dokonalosti, přerámovat hněv na odpor. Myslím, že Luther je toho skvostným příkladem.

Jednička si musí své uznání zasloužit, na cestě za dokonalostí je nesmírně pracovitá, je to typický workoholik. Ve Výmarské edici Lutherova díla bylo vydáno 127 svazků jeho děl, představujících asi 80 000 stran textu! Jednička neumí volit zkratky a rychlá řešení, vše je třeba řádně a poctivě odpracovat, jen to se počítá. Vyznává princip zásluhovosti, kdo nepracuje tak tvrdě jako on, nemůže být spasen. Nenávidí zahálku a mívá začasté problém vysadit a oddechnout si.

Jednička Konfucius, velký humanista a tvůrce filosofického systému, který zásadním způsobem spoluformoval čínskou civilizaci, formuluje myšlenku zásluhovosti takto:

Když jsi přišel na svět, plakal jsi a všichni se radovali. Žij tak, aby všichni plakali, až jej budeš opouštět.

V jeho systému se urozeným člověk nerodí, ale stává svým životem, svými zásluhami. Konfuciánství, které ve své silné a tvořivé fázi dalo vzlet čínské civilizaci, se stalo později ve své dogmaticky zkostnatělé a do sebe zahleděné podobě brzdou jejího dalšího rozvoje. Po zásadních historických otřesech se však zdá, že se konfuciánská tradice v dálněvýchodních zemích, a to kromě Číny především v Japonsku, Koreji, a nakonec i tradičně hyperkonfuciánském Vietnamu, vrátila přetavená s opětovnou tvůrčí dynamikou.

Duch enneagramické Jedničky jako by našel jedno ze svých zhmotnění v náboženství puritánů, vycházejícím především z Kalvína. Puritáni vidí svět i člověka jako dokonalý boží výtvor, a této dokonalosti je třeba dostát řádným a mravným životem. Jen dodržováním pravidel se lze dobrat ke spáse.

Jednička nikdy nebude revolucionářem, je to rozený reformista. Pokud reformuje, věří že jen napravuje věci do správného stavu. Jinými slovy, odstraňuje to nesprávné. Masaryk vracel národ k tomu, o čem byl přesvědčen, že je jeho duchovní podstata, Luther vracel církev k tomu, co věřil že je opravdová původní církev, Konfucius vracel věci k tomu, co považoval za přirozený stav. Všichni věřili že reformují, v konečném důsledku však svou reformou způsobili revoluci.

Nezralé Jedničky se mohou propadnout do poloh šťouralů a perfekcionistů, kteří kvůli detailu již nejsou schopni a mnohdy ani ochotni vnímat celek. V těchto nejnižších polohách se mohou stát svorně nenáviděnými vyděděnci kolektivu, nenáviděnými stejně silně jako oni sami nenávidí své bližní.

Zralé Jedničky berou život vážně, jsou například skvělými reformátory, profesory nebo soudci, jsou platnou součástí každého kolektivu, neboť jej posunují vpřed svým neustálým hledáním, jak věci zlepšit. A přispívají také svou etickou zakotveností, silnější než u většiny jiných enneagramických typů. Jakkoli jsou Jedničky samy k sobě kritické, mají problém s přijetím kritiky od druhých, stejně jako obtížně čelí alternativním názorům.

Enneagramická šestka

ilustrace

Loyalista, skeptik, ďáblův advokát, etc., etc…

Takže úvodní nakousnutí:

 V nedělním dopoledni jsme zaparkovali auto v křivoklátských lesích na prostorném parkovacím plácku, kde se silnice protínala s lesní cestou. Moje paní, Šestka, uprostřed této lesní tišiny stiskla tlačítko sklopení zrcátek. „Je to nutné?“ zeptal jsem se tak trochu provokativně, neboť jsem odpověď dopředu znal. „No jistě, co kdyby tady jela nějaká těžká lesní mechanizace?“ zněla očekávaná odpověď. Teď v neděli, a široká alespoň deset metrů, pomyslel jsem si jen tak ze zvyku.

Šestky jsou ti, kteří rozhodují dějiny. Nemůžete uspět se zavedením nové ideologie, náboženství, nemůžete vyhrát válku či vytvořit stát, pokud nezískáte šestky na svou stranu. Dle mého názoru jich bude přes 50 % populace, ale samozřejmě je to jen spekulace, kterou nemohu nikterak dokázat. Šestky mají permanentně strach, to je jejich hlavní hřích. Jejich život je plný myšlenek na padající tašky ze střechy, letadla z oblohy, propuštění z práce a existenční bídy, stejně jako naopak i strachu z úspěchu, který mi budou závidět tak, že mne to zničí. Takže potřeba bezpečí, a hlavně nevyčuhovat z řady, kdo hlavu vystrčí, ten o ni může přijít. Podstatou toho všeho je zdánlivě neslučitelná dichotomie odmítání autority a současně potřeba zaštítění autoritou.

Zní to neuvěřitelně? Máte strach z nejistého života ve Výmarské republice, nerespektujete její autoritu? Výborně, volte Adolfa, on vás ochrání. On ví a zná, zbaví vás nejistot. Šestky jdou k volbám a v Německu je vymalováno. Strach z nejisté situace a sklon k podřízení se autoritě dovedl Šestky a tím i celé Německo do absolutní Hrůzy. Nezralá Šestka umí být autodestruktivní. Mimochodem Hitler bude asi také šestka. Přečtěte si Mein Kampf. Adolf přímo křičí do světa svou panickou hrůzu z Židů a pohlavních nemocí… Svedl svůj národ svou šestkovostí, neboť německý národní duch je Šestka. Jak říká Jung, je zvláštní, že mimo Německo Hitlerův model svádění příliš nebodoval.

Václav Havel, kterého většina národa před Listopadem vůbec nebo téměř neznala, se stal v očích Šestek Vykupitelem, který je na chvíli zbavil strachu, protože nadšeně přijali jeho měkce, a tedy akceptovatelně působící autoritu a promítli si do něj svůj ideál absolutních hodnot. Pak začali Havla porovnávat s tímto absolutnem. Je jasné, že v jejich očích nemohl obstát, byl to jen člověk, plný lidské nedokonalosti. Dnes je mnoho šestek militantními antihavlisty. Proč? Prostě se překlopili od zbožnění autority přes pochybnosti o ní až k jejímu absolutnímu odmítnutí. Beránku boží, ty, který snímáš hříchy světa… A hledají absolutní autoritu novou. Čím méně charismatu je možné jim nabídnout, tím více je třeba do marketingového koktejlu pro Šestky umíchat strachu. Fšetci kradnú, migranti zaplavují náš starý dobrý ladovský svět a zítra nám už bude vládnout panská rasa homosexuálů…

Šestky přitahuje dualistický pohled na svět, černá nebo bílá. Svědčí jim svět jasných autorit a návodů k životu. Šestka má problém se sama za sebe rozhodnout. Rozhodování ji až fyzicky bolí. Armáda, policie, justice, tam se to šestkami jen hemží. Šestky jsou vlastně dvě velmi rozdílné kategorie. Základní reakční instinkt, který máme všichni v plazí části našeho mozku nám podvědomě velí bojuj nebo uteč, černá nebo bílá. Fobické šestky jsou ty, které, obrazně řečeno, utečou, kontrafobické přemáhají svůj hluboký podvědomý strach tím, že bojují. Proto vyhledávají divoká adrenalinová dobrodružství jako závody aut a motorek nebo horolezectví. Řekl bych že ruskou ruletu s částečně nabitou pistolí musel vymyslet nějaký ruský důstojník Šestjorkov, excelentní Šestka. A ty opravdu nezvedené kontrafobické Šestky se stávají členy fotbalových rowdies, motorkářských gangů nebo rudých či hnědých bojůvek. Tam svou agresivitou potlačují svůj trvalý vnitřní strach. Na rozdíl od fobického typu, většinou dobře společensky integrovaného, jsou kontrafobické šestky docela velký společenský problém.

Teď mám pocit, že jsem na Šestky nakydal, co se na ně nakydat dalo, a to vůbec není správně. Je to jen polovina pravdy. Prostě jsem jen začal jejich odvrácenou stránkou. Probuzené šestky jsou skvělí partneři, spolupracovníci, jsou loajální, pracovití a přátelští.  A mají obrovský dar, Ďáblova advokáta v sobě. Můj klient, kterému jsem radil při koupi jedné firmy, mi vyprávěl o konstrukčním přístupu jeho renomovaného japonského strojírenského dodavatele. My, lidé západní civilizace, konstruujeme věci zhmotňováním našich snů doletět nejdál, nejrychleji, vytvořit nejsilnější motor a nejrychlejší auto. To je to podstatné. Japonec konstruuje tak, že přemýšlí negativně co vše se může pokazit, a pak vymýšlí, jak tomu zabránit. Tvoří tedy dokonalost mapováním nedokonalosti. To je přesně role Ďáblova advokáta, který v církevním řízení argumentuje proti prohlášení nového svatého, tedy hledá všechny jeho vady. Šestky mají intuitivní šestý smysl pro všechna možná hrozící nebezpečí a problémy.

Znáte Disneyho brainstormingový model? Ne? Ano, skutečně se jedná o onoho Walta Disneyho s jeho pohádkovým impériem.  A jak to funguje? Jsou tři role, Snílek, Realista a Kritik. Snílek vymyslí něco fantasticky převratného, buďto naprosto šíleného, nebo naopak naprosto geniálního. Realista promyslí, jak by se to dalo realizovat, hledá důvody a způsoby proč ano, ne proč ne. Pak věc postoupí od Realisty ke Kritikovi, který naopak intenzivně hledá všechny možné mouchy a nebezpečí. Následně se věc vrací opět k Realistovi, který rozhodne co dál. Důležité je, že Snílek a Kritik se přímo nepotkají, jejich komunikace je zprostředkována Realistou. Při přímém dialogu Snílka s Kritikem by to totiž pravděpodobně moc nefungovalo, jsou naprosto odlišní, a kdoví, zda by to neskončilo fyzickou výměnou názorů. Zralá Šestka je hvězdou této brainstormingové metody. V každém kolektivu potřebujeme Kritika, který nás bude varovat před problémy, jichž my sami si nejsme ani vědomi, a bude nás motivovat, jak naši věc udělat opravdu „vodotěsnou“.

Zralá Šestka umí přetavit energii svého strachu v neskonalou odvahu. Řekne-li „Dost!“, jděte jí z cesty, v tom okamžiku se stává neporazitelnou. Vzpomínáte na ony ušlápnuté a sociální klecí decimované rolníky z Kurosawova filmu Sedm samurajů? To je cesta Šestky k hrdinství.

Šestka možná není prvoplánovým krasavcem v enneagramické hitparádě, té vládnou většinou jiní s blýskavějším pavím peřím, je ale hlavním stavebním materiálem západního člověčenstva. Na konci dne je to Šestka, která rozhodne, jak to s námi se všemi bude. A to v dobrém i méně dobrém… Posilujme je tedy v jejich seberozvoji, čím zralejší budou naše šestky, tím šťastnější bude naše společenství.

Enneagramická osmička

ilustrace Vyzyvatel, revolucionář, ochránce, etc., etc…

Slíbil jsem, že budu vždy začínat nějakým politicky nekorektním komentářem k danému enneagramickému typu. Dnes se mi do toho moc nechce, kdo se kdy setkal s enneagramickou Osmičkou v podobě temného slunce, ví, že není dobré dráždit hada bosou nohou. No, ale inu dobrá:

Představte si archetyp zbojníka z lidových pověstí. Tvrdý jako žula, nikoho se nebojí, bohatým bere a trestá je, chudým dává a slabé ochraňuje. A umí žít, když se pije, tak se pije, od dubu k dubu, ostýchavostí k ženám netrpí, au contraire. A jak ho nakonec dopadnou? Se staženýma kalhotama, u nějaké rošťačky. Nikomu nevěřil, jenom jí, a právě ona ho zradila.

Proč zrovna tento příklad? Protože je to esence Osmičky. Osmička je macho tvrďák. Vždy a za všech okolností. Je to ten kovboj, co vykopne lítací dvířka do baru a už se v místnosti rozhlíží, kdo tam vypadá nejdrsněji, aby si ho podal. Saloon musí vidět, kdo je tu pánem. Ve svém nejniternějším nitru to má ale jinak, tam se odehrává naprosto jiná scéna. Osmička je totiž ve skutečnosti beránek v rouše tygřím. Anděl drží svou ochrannou ruku nad dítětem, aby přešlo bezpečně po lávce. Symbol dětské nevinnosti. Ta je v každé osmičce přítomna. Tam úplně uvnitř v koutku duše. Obalená vším tím drsňáctvím a alfavlkovstvím. Kdysi to dítě někdo nějak zranil, asi se anděl strážný zrovna někam zatoulal, a ono se rozhodlo, že zlému světu bude čelit bez pomoci druhých, zatvrdí se, bude jako žula a své věci si vyřídí samo a tvrdě. Protože jedině tak lze v tom světě plném nástrah a nespravedlností přežít. Kdo je měkký a spoléhá na andělíčka strážníčka, ten musí z kola ven. Jsou prostředí, které programově produkují Osmičky jako na běžícím páse. Klukovské party v chudinských čtvrtích, kdo chce obstát nesmí být pan Hodný, musí se umět o své místo na slunci poprat, a to všemi prostředky. Být prostě Bad Guy. Jen ten má šanci vyhrát a přežít.

Mnohde se lze dočíst, že ruský vládce Vladimír Putin je Osmička. Trávil v dětství hodně času v nemilosrdných leningradských ulicích a jako vzrůstem drobných chlapec a pozdní dítě se zakaloval tréningem juda, aby přežil v drsné chlapecké partě. Je dobře znám jeho na odiv stavěný mediální machismus, různé sportovní a lovecké výkony, osvalené tělo obnažené do půli těla. Já si ale nemyslím, že Putin je Osmička, podíváte-li se do jeho očí, je tam strach. Jeho profesní kariéra v KGB je spíše prosystémová než antisystémová. Putin neútočí proti ruskému systému, nechce jej rozvrátit a nahradit jiným, není to bořitel zvenčí, ale budovatel zevnitř. Dle mého názoru je Šestkou, která si před domácím publikem hraje na Osmičku protože jí to získává body.

Nádhernou Osmičkou je naopak americký prezident Donald Trump. Nesnesitelně arogantní, vyzývající a provokující své protivníky až na dřeň, aby z nich dostal, co si skutečně myslí. Všimněte si, jak Trump neustále hodnotí na černobílé škále spravedlivé - nespravedlivé Putin je spíše politicky chladně kalkulující pragmatik, ale Trump, to je z řetězu se utrhnuvší starozákonní prorok, který věří, že to, co říká je pravda pravdoucí, padni, kam padni. Osmička neumí žít s tím, co považuje za nepravdu a nespravedlnost, bez ohledu na to, jak pomýlený její úsudek může ve skutečnosti být. Chce pravdu a spravedlnost. Potřebuje ten pocit jako vzduch k dýchání. A všichni ti ostatní jsou tak nečitelní ve svých vágních zašmodrchaných verbálních výronech, vykroucejí se, klamou tělem, lžou, nelžou? Jak se v tom má ubohá Osmička vyznat. Vašimi slovy budiž ano, ano - ne, ne!

Izraelský systém sebeobrany krav maga je, na rozdíl od dálně východních bojových umění, typicky osmičkový. V boji o přežití je povoleno vše. Není zde místo pro tradiční válečnickou etiku. Účel světí prostředky.

Osmička je rozený revolucionář. Vyzyvatel a bořitel nespravedlivého systému, a začasté i tvůrce systému nového. Všichni ti vousáči z kubánské revoluce, Fidel Castro, Che Guevara, to je hitparáda Osmiček. Vede je ochranitelský pud vůči utiskovaným, opravdová niterná touha jim pomoci. Jejich revoluce obvykle začínají ve velkém stylu a mají svůj silný morální raison d’etre. Pak následuje potrestání viníka, to je přímo nutkavou touhou Osmiček. Čím demonstrativnější, tím morálně platnější. Čím déle pak jsou u moci, tím více v nich mizí onen ochranitelský beránek a na povrch vyplouvá vláda tygra. Moc je třeba udržet a Osmičky umějí bojovat. Tvrdě a nelítostně. Revoluce rychle začíná požírat své děti…

Hlavním hříchem Osmiček je Smilstvo. Bez ohledu na rozžhavený zip poklopce Donalda Trumpa, jedná se o nestřídmost nejen v oblasti sexuální, jde o obecnou inklinaci k přehánění v požitcích, ať již jakéhokoli druhu. A ty většinou bývají kvalitativně méně rafinované než požitkářství Sedmiček.

Pro nás ostatní je nesmírně těžké žít ve stínu osmiček. Už jen jejich, z našeho pohledu arogantní a konfrontační styl, kterým nás zahrnují. No prostě hrůza! Copak se nemohou chovat jako my, tak nějak po lidsku? Copak život je permanentní boj v džungli? Běda těm, kteří se ocitnou v pozici závislé či podřízené nezralé Osmičce. Peklo je pak proti tomu procházkou růžovým sadem.

Osmičky jsou naši bližní, kterým Pán svěřil klíč k jadernému arzenálu. Mohou jej použít tak, že jeho silou nás budou ochraňovat a zastrašovat nepřítele, aby nám nemohl ublížit. Mohou s ním ale také třeba spustit třetí světovou válku. Je to vždy na nich a my ostatní máme pramalé možnosti skutečně ovlivnit jejich rozhodnutí. Osmičky jsou posedlé svou samostatností, nikdo nad nimi nesmí mít ani náznak kontroly.

Vy, kteří jste Osmičky, nezávidím vám váš úděl, není lehký, je prachsakra těžký. Pokud se vám ale skutečně podaří vystoupat do pozice beránka v rouše tygřím, máte šanci zlepšit svět více než drtivá většina nás Neosmiček. Vaše síla je stejně vašim božím darem jako ďábelskou záhubou a záleží na vás, jak s ní naložíte…

KONTAKT

Ing. Pavel E. J. Gergel, MBA
pejg@pejg.cz
+420 602 407 044