Před Vánoci 1878 zaslali Britové provokativní ultimátum králi jihoafrického kmene Zulů aby mohli svést „malou vítěznou válku“ a rozšířit svá území. Dle očekávání bylo ultimátum odmítnuto, a tak hned v lednu následujícího roku vyrazili s trestnou výpravou na zulské území.
Expediční sbor se skládal z osmnácti set britských vojáků a místních osadníků. Narazili na více než dvacet tisíc černošských válečníků. Palebná převaha Britů byla neotřesitelná, byli vyzbrojeni moderními puškami a vlastně to měla být snadná záležitost. Šlo jen o to postřílet nepřítele dříve, než se dostane do fyzického kontaktu k boji muže proti muži. Výsledek? Na bitevním poli zůstalo ležet třináct set mrtvých Britů. Z padesáti sedmi důstojníků jich bitvu přežilo jen pět.
Proč k tomu došlo? Příčin bylo asi vícero, jedna z nich vedla následně k zásadnímu přepracování vojenských předpisů pro nakládání se municí. Bedny se střelivem byly zašroubovány zarezlými šrouby, takže trvalo nějakou dobu, než je vojáci otevřeli. Skladníci odmítali otevírat další bedny, dokud nebude spotřebována munice z již otevřených. Takže teprve když se dobraly patrony, začali zdlouhavě otevírat další bednu.
Skladníci také, i v okamžiku smrtelného ohrožení, odmítali vydat střelivo jiným jednotkám, než ke kterým náleželi. Aneb, jak se praví ve Švejkovi: „Disciplína, vy klucí pitomí, musí bejt!“ Inu to se rozumí, vydejte střelivo bez autorizace shora, a ještě vás za to degradují.
Takže na decimované Brity se valí tisíce černých válečníků s bojovým řevema skladnický úřední šiml strojově dál funguje podle nesmyslných předpisů. Business as usual. Až do hořkého konce…
.png)
