Kouč?

Myslím, že ti, kteří definovali původní anglickou terminologii našeho odvětví, se mohli podstatně více pochlapit. Použití krajně neurčitého termínu kouč a koučink je v mých očích vyslovené lajdáctví.

Co si já představím pod slovem kouč? Zaprvé, trenéra sovětské reprezentace Tichonova, který, nechť mi naši slovanští bratři odpustí, není to rusofobie, nechává naložit na tréninku cihly do batohů na zádech hráčů sovětské sborné se slovy „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Zadruhé, muže v bundě pokryté reklamními nápisy, který v dojezdové rovince křičí z posledního dechu na svou sprintující lyžařskou svěřenkyni „Píchej, Kateřino, píchej!“.

Tak to jsou mé primární představy kouče. Tedy vlastně byly, než jsem se začal věnovat koučinku, který vychází ze školy Timothy Galweye a Sira Johna Whitmora. Mohu Vás ujistit, že ve své koučovací praxi ani nekladu cihly do batohů sportovců, ani nevyzývám zadýchané sportovkyně ke zvýšení intenzity píchání. Koučink v pojetí těchto dvou otců zakladatelů je metoda, která stimuluje myšlení kompetentních klientů a umožňuje jim hledat, nalézat a realizovat klientem definované cíle jeho dalšího rozvoje. Základním nástrojem, který kouč využívá je technika otevřených otázek, přirozeně plynoucích z naslouchání klientovi. Jakkoli může mít kouč v dané oblasti rozsáhlé znalosti, jeho cílem je pomoci klientovi hledat jeho vlastní řešení a nalézat to, co je pro osobnost klienta nejvhodnější a nejúčinnější. Koučink se nezabývá klientovou minulostí. Je zaměřen na současnost a budoucnost a na klientův konkrétní a efektivní sebe-rozvoj v koučovaných tématech.

Takže co je to kouč (v mém oboru)? Ten, který klientovi řízeně nastavuje zrcadlo formou kladení otázek a pomáhá mu v něm nalézt, formou dialogu se sebou samým, vše potřebné pro řešení klientových cílů (taky jste si všimli, že ty definice jsou vždycky buď těžkopádné a nebo tak nějak vágní, a vždy kostrbaté?).

‍