Po spirále nahoru
Životní cesta vzhůru. Za svou profesní kariéru jsem potkal tisíce úspěšných lidí, stovky velmi úspěšných, i pár opravdových vyvolenců fortuny. Ti všichni stoupali vzhůru nebo již byli na svém zenitu.
Teď je ale třeba hned na počátku mého vyprávění udělat krok zpět. Potřebujeme si stanovit, co bude pro naši úvahu definice oné „úspěšnosti“. Bude se vám to asi jevit brutálně materialistická, ale dopřejme si toto zjednodušení tématu. Úspěch je v naší úvaze promítnut do faktu stoupání po karierním žebříku, profesního a s tím většinou spojeného i finančního ocenění, stejně jako společenského statusu. Je to přiznaná redukce, drastické zploštění, ale potřebujeme jednoduchý model, ve složitém se utopíme.
Vydejme se tedy po cestě vzhůru za svým úspěchem. Stanovíme si cíl, třeba vystudovat. Několik let na jeho dosažení tvrdě pracujeme. Cítíme, jak se blíží, jak jej už už držíme v rukách. Pak se to stane. Bingo! Cíl je dosažen. Státnice absolvovány, Severní pól je dobyt! Já sám jsem velmi špatným vysokoškolským studentem, párkrát visel můj studijní osud na velmi tenké nitce. Státnice jsem kupodivu nakonec absolvoval bez větších dramat. Hotovo. Dokonáno jest. Jdu z budovy elektrofakulty ČVUT na metro, tehdy stanice Leninova, nyní Dejvická. Tak to je ono? Teď jsem tím inženýrem… Měl by mě zaplavit pocit románového štěstí. Možná ano, na chvíli. A to je všechno? A co dál? Do čeho se musím pustit dál? Kde je ten příval nekonečné euforie? Tak trochu kocovina bez alkoholu…
Je v nás lidech cosi z rybářovy ženy ze slavné Werichovy pohádky. Jen něco získáme, hned už pomýšlíme na další vyšší metu. Jak málo se umíme radovat z dosaženého. Koupíme si nové auto. Báječný pocit. Díváme se kolem sebe na ostatní auta na silnici. Za nějakou dobu si všimneme, že kolem jezdí i atraktivnější vozy. A to nás zabolí. Zatoužíme mít takové ještě krásnější a statusově průraznější auto. A třeba se nám podaří si jej koupit, protože jsme úspěšní.
„Oh Lord, won't you buy me a Mercedes Benz?
My friends all drive Porsches, I must make amends.
Worked hard all my lifetime, no help from my friends,
So Lord, won't you buy me a Mercedes Benz?“
Zpívá rebelka Janis Joplyn. A my toužíme mít co nemáme, tedy toho největšího meďáka, a nevážíme si toho co máme.
Vlastníme tedy nyní to nejblýskavější auto ve městě, ba co dím,v celé republice. A co pak? Končí to tím? Ale sami tušíte že ne. Zaregistrujeme, že nejmenovaný miliardář se přesunuje vlastním soukromým tryskáčem. Je on tímto saturován? Je šťasten? Museli bychom se jej zeptat. Obávám se ale, a na to jsem vlastně ochoten si vsadit, že není. Tohle nikdy nekončí…
Tak málo se umíme radovat z dosaženého. Když jsem pracoval v bance, měl jsem, mimo bonusů, pravidelný fixní příjem ve výši mnohonásobku tehdejší průměrné mzdy. Bral jsem jako naprostou samozřejmost že každý měsíc „najdu pod polštářem“ tuto nemalou finanční částku. A co dál, milý zaměstnavateli? Na co dalšího se mohu těšit nad rámec této „samozřejmosti“? Ptal jsem se v duchu. Dosažené se velmi rychle stává všedním, automatickým. Je to jen nosná platforma, odraziště, od kterého se chceme vznést k dalšímu skoku. A ten nás má samozřejmě zanést dále a výše. Už se v duchu vidíme, jak přistáváme na doskočišti. A tak pořád dále… Pokud vás ovšem jednoho dne vaše korporace, jako v mém případě, nevystrčí ven na mráz a vy nezjistíte že nic není samozřejmého v tomto volatilním světě. Pak se vám jaksi resetuje vaše referenční platforma. A poznáváte, jak těžko se dobývá chléb vezdejší. Jak dobře bylo, člověk zjistí vlastně teprve tehdy, když o to „dobře“ přijde. Lidová moudrost to fenomenálně komentuje, dámy odpustí, rčením:
„Kde jsou ty doby, kdy to stálo za h…o.“
Představme si naše stoupání za úspěchem jako trajektorii spirály. Daří se nám, stoupáme a vstupujeme do sociálních bublin podobně úspěšných lidí. Jenže oni jsou tam již déle. Mají větší dům, větší auto, dámy odpustí můj machismus, blonďatější trofejní manželku, lepší pozici, továrnu s více komíny. Srovnáváme se s nimi a v tomto srovnání jsou naše dosažené úspěchy malé, neuspokojující. Zažíváme rozčarování z našeho dosavadního úspěchu, který se jeví nicotným. Toužíme se posunout dále. Být jako ti nejlepší v bublině. Dohnat a předehnat! Jednoho dne je doženeme a předeženeme. A posouváme se do vyšší a lesklejší sociální bubliny. Rozhlížíme se kolem. Opět tentýž děj. Zklamání ze svých mikro úspěchů ve srovnání s ostatními členy nové bubliny. Toužení dosáhnout více. Když se daří, dohnání, předehnání a posun do další vyšší bubliny. A pokud neumřeli, stoupají dodnes, parafrázujme slova pohádkového vypravěče…
Jak jsem již řekl, většina z nás si svůj úspěch plně uvědomí teprve tehdy když o něj přijde. Při postupu po spirále úspěchu vzhůru, je doposud dosažený úspěch vlastně už jen součástí historie. Začíná se na něj snášet prach. Naše okamžitá současnost je napřena na touhu po dalším růstu, po budoucím cíli. Ba více, současnost je měřena velikostí cíleného nového úspěchu. Ještě jej zdaleka nedržíme v ruce, je vzdálený, a přesto nám již slouží jako hodnotící etalon. A ve světle projektované skvělé budoucnosti musí nutně reálná současnost působit neatraktivně a omšele.
Co s tím? Naší výzvou je naučit se zůstat přítomen v současnosti. A užít si ji. Neboť cesta je ve skutečnosti cíl. Jinak se stáváme polykači kilometrů ve zrychleném běhu našimi životy, myslícími jen na dosažení dalšího kilometrovníku. Toužíme dorazit na horizont, jenže když se na něj dobelháme, vidíme jen horizont další. Jsme jako veverka v obíhající v rotující kleci. Umět se zastavit a dýchat vůni přítomného okamžiku, odměnit se za dosažený úspěch, který vynikne ve srovnání s minulostí. Potvrzuje náš postup vzhůru. To je důležité.
Trend vývoje je to nejdůležitější. A ten změříme porovnáním současnosti etalonem naší minulosti. Ve skutečnosti je mnohem důležitější trend našeho vývoje než stav, ve kterém se právě nacházíme. Můžeme být relativně dole, ale svým trvale vzestupným trendem „taháme z tornistry svou maršálskou hůl“. A naopak, můžeme být na tom v daném okamžiku skvěle ve srovnání s našim okolím, ale ouha, srovnání s minulostí a reálný budoucí výhled, tedy vývojový trend, nám signalizuje, že si žijeme nad poměry. Že spalujeme více, než jsme schopni vygenerovat. Jistě se shodneme, že to je krajně zneklidňující a nerovnovážný stav…
Srovnání s ostatními je velmi přínosné. Je to dobrý sluha, ale moc špatný pán. Ti, kteří takovým srovnáním zjistí například, že kolo již bylo vynalezeno, nemusí absolvovat sisyfovskou práci jeho znovu vynalézání. Národ, který nezná svou historii, tedy nemá ochotu srovnávání se svými předky, je odsouzen znovu a znovu opakovat jejich chyby. Nejsme my Češi právě v tomhle naprostými mistry? Samou podmínkou naší sociální existence je kontinuální srovnávání se s ostatními a přizpůsobování se. Má to něco dočinění s etikou, morálkou, nastavením standardů v rámci daného společenství, ve kterém se pohybujeme. Ať už je to rodina, zaměstnání, facebook nebo jízda vlakem. Srovnání nám slouží k integraci do společnosti a pomáhá nám uvědomit si sami sebe jako individualitu, součást celku, složeného z individualit. Poznávat sami sebe porovnáváním s druhými. Potud skvělé.
Ale běda, pokud se srovnávání stane našim pánem! Uvěříme, že když budeme jako někdo druhý, že když jej budeme kopírovat, zaplaví nás štěstí. Rybářova žena chce být králem, papežem, protože si myslí, že jen tak bude šťastná. To není srovnávání, dávající zpětnou vazbu. To je potřeba kopírování druhých, která plodí závist, komplex méněcennosti a schizofrenii pokusů žít životy jiných lidí, aniž bychom si vytvořili svůj vlastní k obrazu svému. Naučme se měřit svou spokojenost zevnitř, svými vlastními kritérii. Zůstaňme plně zakotveni ve společenské realitě, ale nenechme se pohltit společenskými předsudky. Onou ploše materiální vizuální show úspěchu, jak nám ji prezentují oni „mimořádně úspěšní VIP“, kteří jako by vystoupili z Molièrovy hry Měšťák šlechticem. Mějme svůj styl a budiž to na nás vidět!
Po spirále dolů
Doposud jsme mluvili o cestě nahoru a jejích případných korektivech. Můžeme onu abstrakci pohybu po spirále použít i na cestu opačnou, cestu dolů? Obávám se že ano. Jak vypadá taková cesta dolů? V našem modelu představuje zrcadlový odraz cesty vzhůru. Propadáme se dolů z bubliny nižší do bubliny ještě nižší. Vítej mezi loosery, příteli! Svět je zlý a nás nečeká než volný pád. A na to se napijeme! Vítejte v Jedové chýši…
„Pryč a pryč je již všecko
pryč je má naděje,
teď pláču jako děcko!
Co mi to prospěje?“
Zní lamentace krále pražského lumpenproletariátu, těžkého alkoholika a doktora obojí ho práva Antonína Uhra.
Po cestě nahoru jsme potkávali lidi, kteří nás svým příkladem povětšinou táhli nahoru. Jakkoli na naší motivaci pozlátkem světa lze vyslovit nejednu trefnou kritiku. Ale snažili jsme se, a za to jsme sklízeli. Nyní je to jinak. Potkáváme lidi, kteří nás táhnou dolů. Nejprve to není tak úplně znatelné. Jen se tak společně utvrzujeme v tom, jak krásně je nám tadyv podhradí, máme tu teplo a smrádek, a remcáme na ty nahoře. Kdo vystoupá do výšky, může z ní potom spadnout dolů. Čím delší pád, tím více to bolí. Ó, jak je krásné a moudré být plebejem! Začtěte se do Švejka. Je to jedna, podotýkám, že jen jedna, z jeho obsahových vrstev:
„A v atmosféře prodejné lásky, nikotinu a alkoholu kroužilo nenápadně staré heslo „Po nás ať přijde potopa!”“
Hrozí nám volný pád spirálou až na samé dno. Nebudu dále rozvíjet tento katastrofický scénář. Myslím, že se nepotkává s množinou mých čtenářů. Přesto, než opustím tuto krajinu stínů, neodpustím si jedno své pozorování. Proti cestě dolů mnohdy bojujeme emočním protiútokem, který nám má zakrýt náš problém. Přejídáme se, pijeme víc, než je zdrávo, nebo třeba upadneme do nákupní mánie. Je tu ale i jiná alternativa vzdorování sestupu po spirále dolů. Rádoby intelektuálně racionalizující. Zdánlivě dobrovolná askeze. Tak jak se smršťují naše zdroje, vytvoříme si obrannou pózu cti netratící askeze. Jenže chyba lávky. Askeze dává smysl, jen pokud je dobrovolná. Tehdy to může fungovat. Pokud je svobodnou volbou svobodného jedince. Nucená askeze není výraz svobody, je to submisivní podřízení se diktátu okolností. Ono marxistické:
„Svoboda je poznaná nutnost.“
Je to „svoboda“ malé vyplašené myšky zmrazené na místě pohledem hladové kobry. Falešné přerámování naší prohry na zdánlivé vítězství. Jenže takhle to nebude fungovat. Tím jsme jen našli intelektuální berličku jak si přerámovávat všechny naše prohry. To je velmi nebezpečné. Naučí nás to prohrávat, aniž bychom si toho všimli. Ba více. Vybuduje to v nás kult uctívače prohry. Občasná prohra je kořením našeho života. Správně uchopena může být velmi stimulující. Musíme sem tam prohrát abychom se naučili vyhrávat. Ale nežijeme abychom neustále prohrávali. Kult permanentního looserovství je cesta do temného močálu…
Tak takhle nějak se stoupá a klesá po spirále...
.png)
