Kam lidská paměť sahá, lidé vždy nadávali na zlé časy (někdy, ale málokdy, je za to ani nakonec nezavřeli…). A tak máme blbé časy stále, tedy i dnes, alespoň si to většina lidí myslí. Sám nevím. Konec dobrý, všechno dobré. Ale protože dobrý konec asi nemám šanci dost dobře rozpoznat (jak zjistím že je to opravdu ten finální konec, a co když po něm ještě něco následuje?), tak mohu jen a pouze spekulovat. Anebo se naštvat. Všimli jste si, kolik lidí kolem nás je naštvaných, ba, řekl bych, přímo nas..ných? Taky si občas projedete internetové diskuse, na kterých jejich účastníci začasté exhibicionisticky manifestují své diagnózy? Teď se červenám, taky už jsem tu chybu párkrát udělal (doufám jen, že jako výjimku potvrzující pravidlo).
Když jsem absolvoval kurz koučinku, dozvěděl jsem se, mimo jiné, že nejstrašnější je stresovat se pro věci, které nemám pod svou kontrolou a nemohu je nikterak ovlivnit. No, zní to asi logicky, a někdy to snad i trochu zvládáme. Nemám například pocit, že bychom ve valné většině nebyli schopni žít s vědomím, že jednou umřeme a že tohle vůbec nemáme pod kontrolou (jen to můžeme urychlit…).
Valná většina věcí, které se ale vznášejí v prostoru, je naprosto mimo naši kontrolu. Prostě nic, vůbec nic s tím nenaděláme. Tak schválně. Nevyhovuje-li vám váš šéf, asi jej nevyměníte, možná můžete odejít a najít si jiné místo, anebo třeba si jít, v horším případě, už jen stoupnout do fronty na polévku ve vývařovně sociální péče. Nazval bych to kontrolou útěkem, nebo, po manažersku, exitem (nezaměňovat s exitusem). Pokud už vůbec musíme hovořit o nějaké kontrole.
Takže jsou momenty, kdy vidíte před sebou jen dvě volby, buďto přijmout nezměnitelnou vyšší vůli, nebo „to vypnout“… Tady to asi koučink nezachrání. A možná ano, pokud společně popracujeme na hledání jiných než exitových alternativ. Třeba existují, vy je možná podvědomě tušíte a máte je v sobě, ale neberete je na vědomí. Někde tam hluboko ve vás jsou a čekají na objevení. Kvalitně prováděný koučink vám je může pomoci identifikovat a pracovat s nimi. Ale rozhodně to nebude jednoduché a výsledek je naprosto bez záruky.
Co z toho všeho plyne? Učme se přijímat opravdu nezměnitelné jako vůli Nebes (omlouvám se všem neznabohům) a snažme se soustředit na to, co můžeme ovlivnit. A třeba ne moc, i jenom naprosto maličko. Vždyť lidský pokrok je historií obrovského úsilí vedoucího jen k velmi malým krůčkům vpřed a relativně malého úsilí, vedoucího naopak k velkým krokům či přímo úprku zpět.
Něco rozbít je podstatně snazší než to pak slepovat dohromady. Největší výzvou je ovšem poznat, co mohu, a co nemohu ovlivnit, v tom se začasté fatálně pleteme. Bušíme vytrvale hlavou do betonové zdi bez jakéhokoli výsledku, a na druhé straně vzdáváme věci, které přímo volají po úspěchu, pokud se jich aktivně chopíme. V tom může být koučink velkou oporou. Pokud se tedy sejde kompetentní klient s kompetentním koučem a oba naplní bezezbytku své role. Pak může vzniknout pevném místo ve vesmíru, odkud se dá pohnout zeměkoulí…
.png)
