Koučoval jsem před časem v jedné výrobní firmě. Těžké strojírenství. Velká tovární hala plná obrovských strojů, jako ve Vernově Ocelovém městě. Jenže uprostřed velkoměsta, poslední fungující továrna, kolem již samá nová občanská výstavba na původním brownfieldu. „Budeme se časem muset taky přestěhovat,“řekl mi vlastník společnosti. Člověk, který se vypracoval doslova „z garáže“ a od devadesátek budoval tuhle firmu. „To si vůbec nedovedu představit, pane továrníku, tohle odmontovat a někam přemístit, jímá mě temná hrůza,“ reagoval jsem. „Dáme tomu projektové číslo a jedem,“ zazněla nevzrušená odpověď muže, který věřil sám v sebe.
Vzpomněl jsem si na tento rozhovor, když jsem se nedávno pročítal jedenácti sty stránkami amerického románu Atlasova vzpoura. Kniha, vydaná v roce 1957, je dystopickou vizí postupného rozpadu ekonomiky Spojených států, poslední bašty jakéhos takéhos odporu proti aktivistickému kolektivismu, dominujícímu v okolním světě. Obranná linie kdysi svobodného kapitalismu rychle eroduje a moc ve svých rukách pevně třímá salónně pseudointelektuální elita. Idealisté víry, která touží přeprogramovat realitu ve prospěch všeobecného blaha, ale především bezskrupulózní prospěcháři, maskovaní do roucha „každému podle jeho potřeb, zisk je zločin proti společnosti“. Současně, jako protipól kolektivistické zkázy, je kniha patetickou oslavou étosu svobodného podnikatele, člověka, který drží svůj osud ve svých rukách a tvoří hodnoty, mnohdy i ostatním navzdory.
Autorem knihy je ruská židovská emigrantka, ročník 1905, která ve dvacátých letech opustila sovětské Rusko a v Americe se nadchla pro ideje laissez-faire kapitalismu. Hloubka jejího chápání důsledků implementace kolektivistických snů je bezesporu výsledkem osobní zkušenosti jejího mládí v ranně sovětské realitě. Tady se mi zdá kniha nejsilnější, silná až z toho mrazí. Naopak nabízený protijed, zisk jako etalon mravnosti, je provokativní výzvou,která stimuluje mnohé úvahy o životaschopnosti zcela neregulovaného kapitalismu. A to je moc dobře. Nutí to k úvahám, které bolí. V další vrstvě už je bohužel to tak trochu ženský společenský román D-kategorie, jehož absolvování jsem vnímal jako ne zcela potřebný obal autorčiných břitkých filosofických myšlenek. Zredukovat to na třetinu, tak je to absolutní bomba…
Nechci se ale pouštět do recenze, je jich na internetu s dostatek. Chci se jen podělit o své čistě osobní zážitky z četby. V literární nadsázce jsem je tam viděl, „svoje“ továrníky, kterým radím, které koučuji. Ty kteří musí pro realizaci svých snů řešit třeba rigidní pravidla bankovního financování a stejný den uklízečky, které se pobijí smetáky. Podnikatele s „ručením neomezeným“. I ty druhé, ty, kteří se vezou. Tvůrce pravidel hry. Tvůrce naopak s „ručením omezeným“. Kdyby se jen vezli, dobrá, ale oni při tom vezení ještě intenzivně demontují vůz pod svým vlastním pozadím.
Pokud máte sklon k depresi, rozhodně knihu neotevírejte. I tak ji asi moc lidí u nás nepřečte, je to přece jen jedenáct set stránek…
.png)
