Po světě chodí, běhají, poskakují i pokulhávají lidé různí. I blbí a pitomí. Alespoň z našeho pohledu. Mají podivné názory a vůbec se nám nelíbí. Měřeno námi jako etalonem, jsou divní. Sakra divní. Tak co s tím? Možná je vadný etalon. Možná jsme divní my a poměřujeme ty kolem sebe svou vlastní divností. Ale dobrá, připusťme, že to tak není. Řekněme, že jsme v celku normální a divní jsou oni.
Proč jsou vlastně divní? Myslím, že především proto, že se neumí mít přiměřeně rádi. Jsou buď do sebe narcistně zahleděni, nebo sebou v koutku duše opovrhují. A často obojí současně. Silně přehuštěné nebo naopak silně podhuštěné ego. A problém je na světě. A bohužel celoživotní a jaký!
Anebo jsou to psychopati. Ti se nám bohužel většinou zpočátku dost líbí, než se odkopou. Mají zpravidla svůj šarm. Ty ale řešit nebudeme, protože to nejde. Těm se vyhýbáme, seč to jde. A někdy to taky dost dobře nejde, třeba když jsou ve vedení státu. Leda že bychom emigrovali. Doporučuji, vřele doporučuji, podívat se na literaturu o fenoménu homo psychopaticus. Možná zjistíte, že vám takový zaklekl na váš život. Ten problém vám pak vskutku nezávidím. Mám s tím jistou osobní zkušenost…
Ale zpět k divným lidem. Co s nimi? Především, jsou to také lidé. A mají své kvality. Třeba je jenom nevidíme. V knize knih stojí psáno: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ To je zlaté pravidlo, kterého se za každou cenu držme. To je náš pevný bod v prostoru. Pro přiblížení je důležité mít něco, co nás spojuje. Sdílená hodnota, témata. Fotbal, vaření, psi, cokoli. Tedy ne nezbytně politika. V tom varuji. Divní lidé mají obvykle dosti divné politické názory.
Člověk se vám otevře, pokud mluví o tom, co je jeho tématem. V čem je doma. Tak co známky, pane filatelisto? Co váš pes, paní pejskařko? Lidé se otevřou a rozkvetou. Že mají jiné názory na spoustu věcí? Ale to je super. Žijeme přece v západním světě, kde platí Descartovo: „Pochybuji, tedy jsem“. Nabízí nám alternativní názory, které vyzývají ty naše. Pokud náš názor před námi obstojí v takové konfrontaci, můžeme si jím být jistější. Anebo taky neobstojí. A je potřeba se nad ním hodně zamyslet. Díky bohu za odlišné názory…
Existovat v bublině, kde se vzájemně ujišťujeme o jednom sdíleném názoru je vysoce degenerativní. Nebojme se odlišných stanovisek. Schopnost o nich přemýšlet je naší silou. Stejně jako je odmítnout. Poté, co se s nimi seznámíme a vyhodnotíme je. Prosti emocí a ve snaze o objektivitu. Copak jsme tak slabí, že se bojíme slyšet jiný názor? To si tak málo stojíme za svou pravdou?
„Gentlemen can dissagree“. A co když ta druhá strana není gentleman? Pak ji obejděte a neztrácejte čas. Nestojí za vaše nervy. Pokud s ní musíte sdílet společný prostor, buďte asertivní. Ne nase.tivní. Nekritizujte. Nehodnoťte druhého. Mluvte o sobě. Sdělte, co vy potřebujete a snažte se pochopit a respektovat, co potřebuje druhá strana. Nebude to jednoduché, ale život už je takový. Společnost je množinou jednotlivců a každý z nás má své specifické potřeby. Pokud je umí vyjádřit, je šance, že k nim bude přihlédnuto. Tím spíš, pokud se bude on sám snažit respektovat potřeby těch druhých. Vlastně je to takové velké tržiště. Něco za něco. Možná to zní malinko cynicky, ale je to tak. Buďte dobrými obchodníky…
.png)
