Když se rozhlédnete kolem sebe, nezdá se vám, že ztrácíme schopnost vést dialog? Nebo jinak: není to tak, že čím dál více našich dialogů degeneruje do pouhé výměny monologů? Každý z nás si odříkává tu svou „pravdu“ a pranic nenaslouchá tomu druhému. A všichni jsme vytočení z toho že se vzájemně neposloucháme. A když se náhodou trochu posloucháme, hned se zhádáme. Chceme toho druhého přeargumentovat, a ono to nejde. Tak ho zkusíme aspoň překřičet.
Pokud souhlasíte s mou kritikou, tak co s tím? Je nějaká cesta, jak zlepšit naši komunikaci? Naše dialogy se mění na odříkávání monologů, tak fajn, pojďme to uchopit docela jinak. Zapomeňme na pokusy o dialog a kultivujme prostor pro vedení našich monologů.
Navrhuji založit Klub zavilých monologistů. Pravidla? Každá schůzka klubu začne zahřívacím referátem. Nic dlouhého, tak řekněme patnáct minut. Ten stanoví téma. Pak dejme každému časově přesně definovaný prostor pro jeho osobní monolog v dané věci. Nebude hodnotit referát či ostatní monology, prostě jen přednese svůj názor. Jako by nic jiného neexistovalo. Bude-li menší počet přítomných členů klubu, lze dát každému prostor i opakovaně.
Každý tedy dostane možnost v daném časovém limitu vyjádřit svůj názor, aniž by komentoval názory jiné. Tím vše končí. Žádná hodnocení, žádná hlasování, kdo má většinovou podporu. Domů se rozejdeme s vyslechnutými monology, které si sami dále budeme ve svých hlavách zpracovávat a hodnotit. Něco odmítneme, něco nás třeba inspiruje a poučí. Když nejsme schopni dialogu, kultivujme možnost vedení monologů. Dobře zvládnutá výměna monologů nám může prospět mnohem více než pokulhávající dialog.
Možná, že už jste, stejně jako já, tuhle komunikační techniku někde zažili…
.png)
