V dětství, a zvláště v pubertálním mládí si člověk hledá svou vlastní individualitu, mnohdy i dramatickou dezintegrací od svých nejbližších. Většina z nás však záhy pochopí pragmatickou užitečnost integrace do „tlupy“. Neboť tak byl svou evolucí formován onen podivný tvor, zvaný člověk. Kdesi hluboko v našem podvědomí máme vepsáno ono: opustíš-li mě, zahyneš. A tak se z „mladých revolucionářů“ postupně stávají „staří geheimrati“. A to navzdory tomu, že se lidem západního civilizačního okruhu historicky podařilo maličko více prosadit své právo na trochu té individuality. V našem kulturním narativu to považujeme za přednost a konkurenční výhodu. Dramatický boom v zemích konfuciánské civilizace časem ukáže, kde je pravda.
Demokratický stát sdružuje všechny své občany. Bez ohledu na to, jak moc jej respektují či naopak nenávidí. Je zásadní rozdíl mezi demokratickým státem a obchodní společností. Z obou typů „tlupy“ můžete z vlastního rozhodnutí svobodně odejít, ale jen z obchodní společnosti můžete být odejit i proti své vůli. Nejste-li kompatibilní s danou korporátní kulturou, prostě vás propustí. Tím se upouští tlak „nesystémových“ na životaschopnost korporace. Ve státní „tlupě“ zůstáváte občanem se svými právy i když onen stát jako takový neuznáváte.
Zdá se, že se v západních společnostech začínají zrychleně hromadit nesystémoví, ba antisystémoví občané. Jenže nikdo je nemůže propustit ze státu jako z korporace. A stejně tak oni neopustí svou nemilovanou zemi, protože podvědomě tuší, že jinde je to ještě podstatně horší. Často se přistihnu, že je nemám rád. Že jim rozumím velmi málo, nebo vůbec. Prostě, že mě umějí dostat do emocí a deprese. Co s tím? Jako jednotlivec se jim mohu vyhýbat, ignorovat je, opovrhovat jimi. Jako stát, společenství všech občanů, nic takového dělat nemůžeme. Jsme odsouzeni k trvalé sisyfovské práci zmírňování antagonismů. A přitom nerezignovat na hodnoty, na kterých stojí naše západní civilizace. Jsme společně odsouzeni k životu v jednom společenství. K trvalému vyrovnávání nerovnovážného stavu společnosti. Stavu, který vždy bude mít daleko ke společenské harmonii, ale nikdy nesmí upadnout do anarchie ani totality. Musíme se učit s tím žít. A to je pěkná výzva!
Co pro to dělám konkrétně já? Prozatím vylučuji nepříjemné hlasy ze své facebookové bubliny. Ještě jsem vlastně nezačal. Tristní situace… Co vy? Jste na tom lépe?
.png)
