Jsem koučem? Asi jím budu, protože koučuji, mám na to „papír“ a lidé mi obvykle proplácejí mé faktury za koučování. Jsem tedy koučem, mimo jiné. Mimo další životní role, které mi osud a mé schopnosti, či naopak neschopnosti ve hře náhody a vůle přiřkly.
Jak stárnu, nebo pro mé vrstevníky a starší raději korekněji „zraji“, tím víc se snažím hledat něco, co, a omlouvám se za ty stokrát inflatované termíny, bych snad pojmenovat jako posměrnost, soulad a konsensualita. Pro business čtenáře, takové nadstavbové „win – win“. Jakkoli ti, kdo mě znají, mi asi nedají příliš dobré vysvědčení z pokroku v tomto hledačství. Ale řekněme, že jsem zdárně opustil stadium nevědomé nevědomosti a nyní žiji na rozhraní vědomé nevědomosti a vědomé vědomosti s občasnými, nečetnými zákmity do nevědomé vědomosti. Ale o tom dosti….
Koučování ale není mou základní činností. Přes pětadvacet let je mým hlavním denním chlebem především poradenství při fúzích a akvizicích, tedy jinými slovy, taková „realitka s továrnami“. To není zrovna nejklidnější zaměstnání. Radím pánům továrníkům, kteří si nějakou tu továrnu přikupují, anebo ji naopak prodávají. Jistě si představíte, že při takové činnosti není o vzruchy a stresující momenty zrovna nouze.
A často potkávám lidi, u kterých bych zrovna netoužil, aby mi řečnili na pohřbu. Ale vlastně nikdy ne lidi nezajímavé, hloupé, prázdno-bublinaté, kterými projdete, protože vlastně ani pořádně neexistují. Někdy snad trochu příliš jednostranně napřené na nabalování své kapitálové kuličky, někdy s poněkud zbytnělým (nebo snad úzkostlivě se bránícím a nejistým?) egem. Ale vždy osobnosti, jejichž přítomnost mě obohacuje, ať již skvělým, dobrým či snad i negativním příkladem. V každém případě obohacuje.
Jsem rád, že se mi dostalo možnosti sledovat, a aktivně ovlivňovat toto mikroskopické „theatrum mundi“, kde se hrají strategie a taktiky a kvasí emoce, které mnohdy zásadně determinují dopředu chladně vykalkulovaný průběh jednání.
Již jsem použil termín „win – win“. Za své poradenství při fúzích a akvizicích jsem dominantně placen za úspěch, tedy nejen za to, že se jedná, ale především za to, že se transakce dojedná. A to mě nutí soustavně hledat řešení, která jsou konstruktivním kompromisem, neboť stojí psáno: „Dejte císaři, co je císařovo…“. Začasté ti, co chtějí všechno, nedostanou nic. Musíte jít na větší či menší kompromis. Vždycky. A to mě motivuje snažit se maximálně porozumět prioritám protistrany, pokusit se je klientovi vysvětlit, což není vždy to nejjednodušší. A nalézt co nejvíce vstřícných řešení vůči protistraně, aniž by tím byly dotčeny základní priority mého klienta. Prostě Kecal v Prodané nevěstě (nicméně katalogem dívek, co mají dukáty bohužel nedisponuji, nepište, nenaléhejte…).
A tak kladu otázky, které jedné i druhé straně vyjasňují, co vlastně chce. A jak toho chce dosáhnout. A jak moc to chce dosáhnout. Někdy se to daří více, někdy méně. I to je koučink…
.png)
