Napadl sníh. Po cestě do práce jsem neodolal a vystoupil z tramvaje na Pohořelci abych se prošel zasněženou Prahou. Kolikrát za rok se mi to povede? Město bylo ztišené sněhovou peřinou. Všimli jste si, že příroda umí vytvářet scény, které bychom, kdyby nebyly reálné, automaticky zařadili do kategorie kýče? Právě tohle jsem viděl v amfiteátru města pod sebou.
Všechna ta třpytivá sněhová nádhera, která je teď a tady, a nemá smyslu uvažovat o její pomíjivosti v rušných ulicích města, na pneumatikách aut a podrážkách chodců. Carpe diem, jak praví Horatius, teď je ten moment, teď je ten záblesk. Záblesk nekonečna, který vpustíš do sebe a splyneš s ním, teď, tady, byť jen na pár okamžiků. A tvůj vnitřní akumulátor hlásí: nabito!
Anebo taky ne. Pomyslíš si, vždyť to rychle ztratí svou bělost, rozčvachtá se to v břečku, roztaje to, a nakonec z toho ještě může být slušná povodeň. A kromě toho, dnem mého narození se nastartoval nezvratný proces mého umírání… Naprosto racionální úvaha, nemyslíte? Jenže kontrolka akumulátoru signalizuje: vybito!
To ráno mi můj vnitřní akumulátor nahlásil stav nabití. To ráno jsem to zvládnul. A jindy? No, přiznám se, jak kdy… Co vy? Jaká je vaše bilance?
.png)
