V roce 1600, v časech, kdy u nás vládl Pekařův císař, se odehrála v dalekém Japonsku bitva, která určila osudy ostrovní země na další čtvrtinu tisíciletí.
Iejasu Tokugawa, velitel Východní aliance, v bitvě u Sekigahary tahal nominálně za mnohem kratší konec provazu. Jeho protivníci, sdružení do Západní aliance jej výrazně přečíslovali a měli obrovskou poziční výhodu. Tokugawa se zdál být odsouzen k porážce, a přesto vyhrál a jako bonus získal pro svůj rod dědičnou kontrolu na Japonskem.
Proč k tomu došlo? Tokugawa namíchal dokonalý koktejl vyjednávání aschopnosti hrát vabank. Nelze předpokládat, že by byl seznámen s myšlenkami Nicolla Machievelliho, ačkoli čistě teoreticky by to možné bylo. Tak či tak,to, co udělal bylo na Machiavelliho řád prvního stupně. Oslovil těsně před bitvou několik šlechtických velitelů jednotek Západní aliance a mnohé jim slíbil. Nahlodal tak jejich bojové odhodlání a přiměl je kalkulovat, co je výhodnější.
V bitvě pak mnohé oddíly Západní aliance stály na místě, a namísto abysmetly protivníkova vojska, jejich velitelé dumali, ke komu se připojit. Přestose Tokugawa ocitl pod nebezpečným tlakem nepřítele a nevypadalo to vůbec dobře. Když nic neudělá, prohraje, se všemi osobními důsledky podle samurajské etiky středověkého Japonska.
Vsadil vše na jednu kartu protože teď už neměl co ztratit, mohl jen získat.Aby přiměl svého váhajícího potenciálního spojence Hideakiho Kobajakawu k akci, přikázal začít střílet na jeho oddíly. Ten nemohl zůstat stát na místě, musel se okamžitě rozhodnout. Kobajakawa se pohnul a zaútočil na na Tokugawovy protivníky.
Lavina se spustila. Váhavci se probudili a zapojili se do boje na Tokugawově straně. Bitva byla rozhodnuta.
.png)
