V první polovině devadesátých let jsem pracoval jako elév, tápající v tornistře po své maršálské holi, v americkém poradenském týmu na ministerstvu privatizace. Tam jsem nad pracovním stolem své australské, či snad novozélandské kolegyně poprvé uviděl mapu světa z perspektivy našich protinožců. Vidíte-li ji poprvé, nebo i posté, užijte si to. Alespoň pro mě to byl a zůstává zážitek. Dívejte se prosím s veškerou svou pozorovací kapacitou alespoň tři minuty a pak teprve čtěte dále.
Pokud se mnou sdílíte pocit závratně nového pohledu na to, co se vám lety vypálilo do vaší paměti jako archetypální znak v podobě vertikálně obrácené a na Greenwich vycentrované, jsou vám určeny tyto stránky.
To, co vidíme, není nic, co bychom neznali, jsou tam všechna místa, na kterých jsme byli, i ta, která jsme museli střelhbitě nalézat při přezkoušení v hodinách zeměpisu. Co se týče faktů, ta mapa nám nic nového neodhaluje. Není na ní nic víc a nic míň než to, co jsme už mnohokrát viděli. A přece před nás tato fakta předstupují v naprosto novém úhlu pohledu, který stimuluje hledání.
Vše, co už známe, před námi leží v nových souvztažnostech a nabízí nám možnost oprostit svou mysl z pout zaběhnutého stereotypního pohledu. Odhaluje nové souvislosti a utvrzuje, či naopak relativizuje ty dosavadní. Díváme se zvídavě a s jistým pocitem osvobození a kreativity na staré známé kontinenty a nově stavíme naše srozumění s jejich vazbami a proporcemi. I to je koučink…
.png)
