Vtažen do debaty jsem se v zápalu diskuse stal militantem názoru: co nemůžeme dokázat neexistuje...
„Budeme se časem muset taky přestěhovat,“ řekl mi vlastník společnosti. Člověk, který se vypracoval doslova „z garáže“ a od devadesátek budoval tuhle firmu.
Návyk se nebuduje lehce, tedy ten dobrý, špatné návyky získáváme naopak velmi, velmi rychle.
Praha je zasněžená. Na prvním sněhu se pere básník Horatius s racionálním materialistou. Jaký smysl nebo ne-smysl má mít okamžik?
Čeština byla dříve plná rčení, které se k nám dostaly z latiny a pocházely z příběhů starých Římanů. Škoda že se dnes tak rychle vytrácejí...
My systémoví i antisystémoví jsme a budeme občany tohoto státu, součástí této civilizace. Ať se nám to líbí nebo ne. Co s tím?
Krátké zamyšlení proč se někteří lidé cítí úplně zbytečně malými a jiní naopak proráží hlavou mraky v sebeklamu vlastní velikosti.
Snad ne žalostný pokus podívat se na pozitivní důsledky něčeho tak pochybného jako je lidský egoismus. To vydýcháte...
Zamyšlení o tom, jak probíhá naše (určitě jistá) cesta za úspěchem a jak by mohl vypadat náš (naprosto nepravděpodobný) pád dolů v zrcadlové trajektorii.
K úspěchu vede cesta přes pečlivou strategickou a taktickou přípravu. Přesto se věci často vyvinou tak, že je třeba riskovat více, než si většina lidí dovede představit...
Co se může přihodit když se držíme nesmyslných předpisů bez ohledu na realitu. Někdy to může být i smrtelné. Dějiny válek nám o tom dávají děsivé příklady...
Každý z nás si odříkává tu svou „pravdu“ a pranic nenaslouchá tomu druhému. A všichni jsme vytočení z toho že se vzájemně neposloucháme. A když se náhodou trochu posloucháme, hned se zhádáme. Chceme toho druhého přeargumentovat, a ono to nejde. Tak ho zkusíme aspoň překřičet.
V první polovině devadesátých let jsem pracoval jako elév, tápající v tornistře po své maršálské holi, v americkém poradenském týmu na ministerstvu privatizace. Tam jsem nad pracovním stolem své australské, či snad novozélandské kolegyně poprvé uviděl mapu světa z perspektivy našich protinožců.
Chápat protistranu neznamená jí ustupovat, to naopak znamená získávat mnohem větší argumentační potenciál přesvědčit ji o své pravdě. Čím více budeme hovořit jazykem toho druhého, akceptovat jeho hodnoty a vyhýbat se jeho bolestivým místům, tím více nám bude rozumět a chápat naši argumentaci.
Čistě teoretické zamyšlení nad základní typologií rodinných firemních následníků. Jak je formuje jejich předchozí kariéra a jaké „zločiny“ na nich někdy páchají jejich milující otcové.
Všimli jste si, kolik lidí kolem nás je naštvaných, ba, řekl bych, přímo nas..ných? Taky si občas projedete internetové diskuse, na kterých jejich účastníci začasté exhibicionisticky manifestují své diagnózy?
Po světě chodí, běhají, poskakují i pokulhávají lidé různí. I blbí a pitomí. Alespoň z našeho pohledu. Mají podivné názory a vůbec se nám nelíbí. Měřeno námi jako etalonem, jsou divní. Sakra divní. Tak co s tím?
Safraporte, to je téma! Chtělo by se říct až tak trošku velkohubé. Napodobovat ty správné vzory? Jen kolik jich máme v literatuře. Timur s celou svou partou, Kája Mařík, hoši z klubu Rychlých šípů… Že si dělám legraci? Dělám. Myslím, že tudy cesta asi moc nevede.
Jak stárnu, nebo pro mé vrstevníky a starší, raději korekněji „zraji“, tím víc se snažím hledat něco, co, a omlouvám se za ty stokrát inflatované termíny, bych snad pojmenovat jako posměrnost, soulad a konsensualita. Pro business čtenáře, takové nadstavbové „win – win“.
.jpg)
.jpg)
.png)
